Trénujte bruslení! Podle mě je to alfa a omega dnešního hokeje, zdůrazňuje Martin Ručinský

V začátcích to neměl lehké. Oproti svým vrstevníkům byl totiž mnohdy i o dvě hlavy menší. Výšku a váhu tedy musel nahradit něčím jiným. A tím něčím se u Martina Ručinského stalo bruslení. Později sice vyrostl a zesílil, ve srovnání s ostatními měl ale v záloze právě ještě vytříbený bruslařský styl, ze kterého těžil celou svoji kariéru. „Dneska je bruslení alfa a omega celého hokeje,“ zdůrazňuje olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa.

Martin Ručinský pochází z Litvínova, což v době, kdy chodil ještě do mateřské školy, znamenalo jediné - bude hrát hokej. „Prakticky každý malý kluk, který v Litvínově začínal s nějakým sportem, začal na hokeji,“ vysvětluje dnes již bývalý útočník.

Nicméně to u něj rozhodně nebylo tak, že by hokej musel hrát. Malý Ručinský hokej hrát chtěl! „Když mi bylo asi pět let, tak už tenkrát jsem byl do hokeje blázen, protože Litvínov byl hokejové město a já chtěl strašně na led. Tátu jsem svým způsobem přemluvil, aby mi opatřil nějaké brusle. Ani se mnou nešel na led. Jen mě přehodil přes mantinel a nechal mě být,“ vzpomíná s úsměvem.

Na bruslení stála moje hra, musel jsem ho tedy pořád rozvíjet.

Martin Ručinský, olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa

A láska k tomuto sportu mu vydržela i v pozdějších letech. Vynechat nějaký trénink? To bylo u Ručinského už v dětství něco nemyslitelného. Pilovat bruslení chtěl pořád. Třeba i 1. ledna, s čímž se pojí i zajímavý příběh. „Rodiče tehdy byli někde slavit, jenže já měl hned na Nový rok trénink od šesti ráno. Už od pěti jsem byl tedy připravený a natěšený na trénink. Jenže tátovi se tenkrát moc nechtělo, takže jsem se trochu rozbrečel. Táta se teda nakonec musel převléknout a na ten trénink se mnou jít,“ popisuje současný generální manažer české hokejové reprezentace.

U Ručinských to tedy bylo spíše naopak. Malého Martina do hokeje nikdy nutit nikdy nemusel. Občas musel nutit rodiče on. „Když bylo třeba volno v Litvínově na ledě, tak mě tam táta musel vzít,“ vzpomíná.

Možná byste dnes ani nehádali, že jako malý měl Ručinský oproti svým vrstevníkům velký výškový handicap. Jeho spoluhráči nebo i protivníci ho mnohdy převyšovali i o dvě hlavy. „Když jsem s nimi chtěl hrát, tak jsem to musel kompenzovat bruslením.“

Své vrstevníky v dalších letech ale dotáhl, některé i přerostl. Oproti všem měl ale jednu velkou výhodu. A to právě bruslení. „Stála na něm moje hra, musel jsem ho tedy pořád rozvíjet. Částečně to byl asi i talent od přírody.“

Jenže každý talent se musí neustále rozvíjet. „Bruslení se dá zdokonalit v každém věku, ale většinou se bruslařské dovednosti zakódují už u malých dětí,“ zdůrazňuje Ručinský. Právě proto je důležité, aby se malé děti učily správné technice bruslení už od prvních krůčků na ledě.