Nájezdový expert Kašpar: V žákovských kategoriích se děti musí hokejem hlavně bavit

S hokejem začínal Lukáš Kašpar relativně brzy. A nebylo se čemu divit. Kdo tehdy v Litvínově a okolí nehrál hokej, jako by nebyl. Každý si hrál na Ručinského nebo Reichela. „Kvůli němu jsem si vybral i číslo 22,“ vysvětluje Kašpar.

Nagánská generace ovlivnila v 90. letech snad všechny děti na severu Čech. A ani reprezentační útočník nebyl výjimkou. Hokejku v ruce museli mít všichni. A nejlépe pořád. Po škole hned rodiče vozili Kašpara na trénink, po něm zase domů. „Udělal jsem si hned úkoly a šel jsem zase ven hrát hokej, dokud na mě mamka nekřičela, abych šel domu,“ vzpomíná.

„Každá chvíle s hokejkou v ruce něco dětem dá. A je jedno, jestli je to na ledě nebo za barákem.“ Právě i díky tomu získal výbornou herní techniku, která se mu v pozdější kariéře nejednou vyplatila. Kdo by si nevzpomněl na dva proměněné nájezdy ve vyřazovací části mistrovství světa 2010…

I díky nim český tým nakonec slavil zlato. A Kašpar byl za nájezdového génia. Právě trestná střílení často zkoušel jako malý proti svému spolužákovi. „Vždycky jsme říkali, že mezi nohy je to za dva, a jeho to pokaždé hrozně vynervovalo. Tak jsme se mu to tam snažili dávat,“ vzpomíná s úsměvem.

„AHL byla velká škola do života. V sedmnácti jsem takhle vyletěl od rodičů. Hodně se tím člověk naučí.“

Lukáš Kašpar, mistr světa 2010

Jak se říká, talent není všechno. To, že s hokejkou v ruce trávil téměř všechen volný čas, se projevilo i na jeho kariéře. V roce 2004 si ho z 22. pozice vybralo v draftu San Jose. „Byla to paráda. Když jsem slyšel, jak říkají moje jméno, a viděl, jakou mají rodiče radost… V tu chvíli si myslíte, že je to nejvíc, čeho jste kdy dosáhli, ale je to jen začátek velké dřiny,“ připomíná.

A dřinu zažil hned v následujícím ročníku v AHL. „Byla to velká škola do života. V sedmnácti jsem takhle vyletěl od rodičů. Hodně se tím člověk naučí,“ říká. Zároveň ale připomíná, že hokej by měl být především o zábavě. „V žákovských kategoriích je hlavní, aby to děti bavilo. Když to občas vidím a slyším, tak si říkám, že ti rodiče tím žijí víc než jejich dítě.“