Rodiče mě vedli k tomu, abych se dobře učil. Hokej nebyl to hlavní, vzpomíná na své začátky Nakládal

HOKEJOVÉ ZAČÁTKY – Některé děti přivedou k hokeji rodiče, jiné si ho vyberou samy. A pak jsou tu děti, které začnou hrát hokej proto, že je trenér vyhodil z fotbalu. Přesně to je případ obránce Jakuba Nakládala, který s bratrem takto vyměnil kopačky za brusle. Rodák z Pardubic to nakonec dotáhl až do reprezentace.

Ne vždy u dětí platí, že čím dřív začnou hrát hokej, tím lepší v dospělosti budou. Příkladem může být i Jakub Nakládal, který brusle začal pravidelně nazouvat, když mu bylo šest let. Původně totiž začínal s fotbalem. Jak se ukázalo později, padák, který od trenéra z fotbalového oddílu dostal, byla ta nejlepší věc, která mohla Nakládala potkat. Právě díky tomu ho maminka musela začít vozit na hokejové tréninky do Hradce Králové.

„Pamatuji si, že jsme začínali ve fotbalových trenkách. Někdy po týdnu nám trenér řekl, že jestli nebudeme mít helmu a hokejové kalhoty, tak nebudeme dál hrát,“ vzpomíná reprezentační bek. Vše ale tehdy na poslední chvíli, těsně před dalším tréninkem, vyřešila babička s dědou. „V neděli někdy pozdě večer přijeli k nám domů a dali nám hokejové helmy, čímž nám zachránili kariéry,“ směje se Nakládal.

Hokej ho hned chytl, bavilo ho mlátit do puku a honit se za ním. V počátečním zapálení ani netušil, že se hráči dělí na obránce a útočníky. „Jednou přišel trenér a řekl mi, že budu bek. Jenomže já tehdy vůbec nevěděl, co slovo bek znamená,“ vykládá nyní již zkušený obránce. Nicméně od té doby už na přiděleném postu vydržel.

„Pamatuji si, že jsem kolikrát i brečel. Rodiče tam byli od toho, aby mě povzbudili a řekli mi, že se nic neděje, že to bude zase všechno dobré.“

Jakub Nakládal, obránce Lokomotivu Jaroslavl a národního týmu

Hokej ale nebylo to hlavní, čemu u Nakládalů věnovali pozornost. „Spíš jsme byli s bráchou vedeni k tomu, abychom se dobře učili. Ale samozřejmě že rodiče chtěli, abychom se i hýbali,“ zdůrazňuje i další důležitou věc, ke které by měli malé hokejisty vést všichni rodiče.

Právě rodiče hrají především v začátcích velkou roli. A to na všech frontách. Nejenom ve škole, ale i po zápasech. „Pamatuji si, že jsem kolikrát i brečel. Rodiče tam byli od toho, aby mě povzbudili a řekli mi, že se nic neděje, že to bude zase všechno dobré.“

Právě psychické rozpoložení je v současnosti podle Nakládala velmi důležité. „Může se mnou někdo nesouhlasit, ale myslím si, že dříve to o psychice ani tak nebylo. Ale dnes je hokej právě a hlavně jenom o psychice. Samozřejmě, že ten kluk musí něco umět, mít k tomu nějaké předpoklady, ale každý ví, že psychika dělá u sportu strašně moc,“ myslí si 29letý obránce.

Jeho cesta vzhůru byla v mnohém speciální. A to nejenom tím, za jakých okolností se k hokeji dostal. I přesto, že mohl odejít do zámořské juniorky, rozhodl se zůstat a vybojovat si místo v NHL přes evropská angažmá. Mnozí už ho odepisovali, ale Nakládalovi se to v 28 letech přeci jen povedlo, když se zalíbil Calgary Flames.

Svého rozhodnutí zůstat v české juniorce tak nelituje. „Vím, že spousta výborných kluků, kterým prorokovali úžasné kariéry, do zámořské juniorky odešla, a když se po třech čtyřech letech vrátili, tak měli co dělat, aby si vůbec vybojovali místo tady v extralize,“ jmenuje další důvod, proč je někdy lepší probíjet se vzhůru přes domácí soutěže než zkoušet štěstí za oceánem.