Na vzdělání by se nemělo zapomínat, nabádá vysokoškolák Šustr

Na vzdělání by se nemělo zapomínat, nabádá vysokoškolák Šustr

Nezvolil lehkou cestu. O to větším zadostiučiněním pro něj muselo být, když se úspěšně dostal ke svému cíli. Plzeňský odchovanec Andrej Šustr se do NHL nedostal přes farmu, kanadskou juniorku, nebo jakoukoliv evropskou ligu.

Banner

Takovýto počin se u českých hráčů nevídá moc často. Dalo by se říct, že u těch, kteří se následně dostanou do NHL, se nevídá vůbec. O to větší uznání si Šustr zaslouží. Vystudovat vysokou školu a ještě se dostat do NHL. Navíc, když ani neprojdete draftem… Dvoumetrový bek si ale může ke svému rozhodnutí studovat na University of Nebraska jen gratulovat. „Díky univerzitě jsem získal vzdělání a několik extra let na to na sobě pracovat po hokejové stránce. I proto pro mě skok do NHL nebyl tak těžký,“ říká Šustr.

 Vraťme se k začátku vaší kariéry. Kdy jste vlastně začínal s hokejem?
S hokejem jsem začal v Plzni, když mi bylo osm. Největší zásluhu na tom, že jsem se dal na hokej, měla olympiáda v Naganu v roce 1998. Respektive tedy čeští hokejisté, kteří tenkrát vyhráli.

Co vás na hokeji vždy nejvíc bavilo?
Především to, že člověk může byt okolo svých spoluhráčů, kamarádů a užije si hodně legrace. Když jsem byl na základní škole, tak jsme hráli skoro každý den hokej. Ať už v zimě na ledě, nebo v létě na ulici, dokud nebyla tma, že jsme ani neviděli na puk nebo míček. Myslím si, že v tu dobu jsem získal opravdovou lásku k hokeji, která mě drží dodnes.

Je ještě něco dalšího, čím si vás hokej tak získal?
Na hokeji mě dále baví to, jak je hra kreativní a dynamická, jelikož nikdy nevíte, jak se daný zápas nebo situace bude vyvíjet. Vývoj zápasu se může změnit jakýmkoliv okamžikem a díky tomu je hokej velice zábavný a atraktivní sport. A samozřejmě kultura kolem hokejového týmu jako takového, jak na ledě, tak mimo led, je nezaměnitelná. Díky hokeji jsem já osobně poznal hodně lidí a utvořil si vztahy s mnoha kvalitními lidmi, které přetrvávají dodnes. A to ať už v České republice, Spojených státech amerických nebo kdekoliv jinde na světě.

V posledních sezonách jste se propracoval až do prvního týmu Tampy Bay. Pravidelně nastupujete v NHL. Povězte, jaká je podle vás cesta k úspěchu?
Cesta k úspěchu může být pro každého jiná a především každý z nás má daný jiný cíl. Moje cesta se skládá z menších krůčků, úspěchů, které jsem za svou kariéru udělal. Pro mě bylo důležité zvolit si svůj hlavní cíl. Ale ještě důležitější je vědět a uvědomit si, jaké kroky musíte udělat pro to, abyste byl úspěšný na cestě za svým cílem. Na cestě za úspěchem narazíte i na překážky nebo negativní věci, které můžou být jakékoliv charakteru. Z těch se ale musíte poučit, vzít si z nich to nejlepší a nenechat se odradit.

Do sedmnácti let jste hokejově vyrůstal v Čechách. Co z toho, co jste se zde naučil, vám posléze nejvíce pomohlo v zámoří?
V Čechách jsem se naučil především základy hokeje. Český hokej má specifické prvky, které se dají dobře uplatnit ve světovém hokeji. Poté, co jsem přišel do zámoří a začal jsem hrát americký juniorský hokej, jsem se musel přizpůsobit jinému stylu a tempu hry. Především tedy většímu nasazení a přímočarosti, což přináší i více fyzického kontaktu na menších hřištích. To byl asi největší rozdíl. Myslím si, že smysl pro kreativnost z českého hokeje mi pomohl se uplatnit po adaptování se na severoamerický styl hokeje.

Co jste se naopak naučil až za mořem?
Jelikož týmy v juniorských ligách, ať už NAHL nebo USHL, jsou výběry hráčů z celé Ameriky, tak jsem rychle poznal, jak moc na sobě musíte neustále pracovat, abyste se v týmu udržel a posunul se dále. A to jak jako hokejista, tak i jako člověk, protože pokud se vám nechce, tak se na vaše místo čeká dalších x hráčů, kteří jsou ochotní obětovat hokeji úplně cokoliv. Lidé v Americe jsou ochotni vám dát šanci a podmínky pro to, abyste byl úspěšný, pokud vidí poctivost, pracovitost a pokoru. Pak už je pouze na vás, jak s tím naložíte. Tak to platilo jak v juniorských ligách, na univerzitě, tak i v NHL. Takže myslím, že v zámoří jsem se naučil hlavně na sobě neustále pracovat, jak na ledě, tak mimo něj.

Oproti dalším českým hokejistům jste zvolil trochu jinou cestu, jak se prosadit v zámoří. Hokej jste tam několik let hrál zároveň se studiem univerzity. Proč jste se rozhodl pro tento model?
Už odmalička jsem měl v podvědomí dané od rodičů to, že vzdělaní je velice důležitá součást života. Jelikož se mi naskytla šance dostat se na americkou univerzitu a přitom hrát hokej, byl to pro mě jasný cíl. Díky univerzitě jsem získal vzdělání a několik extra let na to na sobě pracovat po hokejové stránce. I proto pro mě skok do NHL nebyl tak těžký. Z pohledu vzdělání je dobré mít něco, na co člověk může navázat po hokejové kariéře, protože počet těch hráčů, kteří se hokejem zabezpečí na celý život je mizivá. Například průměrná hokejová kariéra v NHL je 5 a půl let. Což je tedy doba, během které by se měl hráč finančně zabezpečit. Nemělo by se zapomenout na to se vzdělávat a připravovat se na život po ukončení kariéry již během ní, což je velice důležité a často opomíjené téma mezi sportovci na jakékoliv úrovni.

Co bys doporučil mladým hráčům na začátku jejich kariéry?
Aby se hokejem především bavili a užívali si všeho, co s ním přijde, ať už jsou to úspěchy, či neúspěchy, z kterých se musí poučit a hlavně se nenechat odradit.

Jaký je prozatím váš největší hokejový zážitek, na který rád vzpomínáte?
Těch bych vyzdvihl asi několik, protože každý je něčím specifický a každý má svůj příběh. Určitě bych zařadil to, že jsem se dostal do tymu v USHL z tryout campu, kde se vybíral tým ze 160 hráčů. To byl podle mě jeden z největších zážitků a nejdůležitějších kroků v mé hokejové kariéře. Poté moje 3 roky na univerzitě byly nezapomenutelné. A samozřejmě můj první zápas a první gól v NHL jsou zážitky, na které nikdy nezapomenu. V neposlední radě bych nerad opomenul finále Stanley Cupu v roce 2015, které bylo svojí atmosférou jedinečné i přesto, že se řadí k zážitkům neúspěšným.

Citáty

php61cYMg
Marek Židlický

mistr světa 2005

„Když jsem byl malý, chtěl jsem hrát všechno. Nebyly počítače a ani příliš jiné zábavy. Navíc pro mne, jako obyčejného kluka, to byla velká výzva.“