Legenda Ručinský: Když dáte hokeji všechno, vrátí vám to

Je jedním z členů tzv. „zlaté generace“ českého hokeje. Kromě zlata z olympiády v Naganu má Martin Ručinský i tři tituly mistra světa a také dva extraligové s Litvínovem a Vsetínem. To vše ale mohlo být jinak. „Až do nějakých dvanácti let jsem hrál kromě hokeje i tenis. Ale pak už jsem se musel rozhodnout, kterému sportu se budu věnovat,“ vzpomíná Ručinský. A svého rozhodnutí rozhodně nemůže zpětně litovat.

První hokejové krůčky udělal jako pětiletý v Litvínově. V šestnácti už si zahrál extraligu. Již tehdy bylo jasné, že v Martinu Ručinském dřímá velký talent. Excelentní bruslař a skvělý střelec později odešel do NHL, kde strávil třináct sezón.

Pojďme se podívat ještě na začátek vaší kariéry. V kolika letech jste začínal s hokejem a kdo vás k němu přivedl?
Začínal jsem v pěti letech, k hokeji mě přivedl táta a pak už to šlo tak nějak samo. Byl jsem prvním hokejistou v naší rodině, táta totiž hrával fotbal a mamka byla gymnastkou. Byli jsme sice sportovní rodina, jelikož ségra hrála basket, ale jediným hokejistou jsem byl u nás v rodině já.

V kolika letech je podle vašeho názoru ideální začínat s hokejem?
V pěti letech. Dítě se tak nejprve naučí základům bruslení a postupně se začne věnovat i jiným věcem.

Co vás na hokeji tolik bavilo, že jste u něho vydržel tak dlouho?
Hokej je prakticky celý můj život. Hrál jsem ještě paralelně s hokejem tenis do nějakých dvanácti let, ale pak už jsem se musel rozhodnout, kterému sportu se budu věnovat. Později už nešlo stíhat oba sporty najednou. Mě to hlavně táhlo k partě kluků, neměl jsem rád individuální sporty. Tenis mám sice rád a hraju i dnes, ale vždycky jsem byl spíš extrovert a líbil se mi více kolektivní sport. Kamarádi a parta, to bylo asi to největší lákadlo, co mě k hokeji táhlo.

Hokej se neustále posouvá, stále se objevují nové a nové trendy. Na čem by tedy hráči měli nejvíce pracovat? 
Dnes je nejdůležitější bruslení, protože hokej se neuvěřitelně zrychlil. Dovednostní disciplíny jako je střelba nebo technika hole, na tom se dá pracovat, ale bruslení, síla v nohou a stabilita jsou takové nejzákladnější věci. Kdo tomu víc obětuje, má pak nad ostatními navrch.

Začínal jste extraligu společně s Robertem Reichlem a Jiřím Šlégrem v šestnácti letech. Dnes jsou takové případy poměrně raritou. Čím si to vysvětlujete?
Tímhle problémem se zabývá celý hokejový svaz. Můj názor je, že dřív byla daleko větší základna, než je dnes. Já když jsem přišel do základny, bylo nás osmdesát. Z toho se pak vybralo dvacet nejlepších a všichni jsme chodili spolu do sportovní třídy. Vyrůstali jsme spolu po celou dobu základní školy. Dnes přijde na nábor dvacet dětí, to je strašně málo a není z čeho vybírat. Kvalita se tím pak samozřejmě zužuje. Někde se to pak musí projevit. My jsme měli asi trochu štěstí, že jsme byli výjimečná generace a těch hráčů bylo už od útlého věku hrozně moc. Potom se to projevilo na tom, že když jsme dospěli, tak jsme za naši dřinu sklízeli ovoce v podobě dosažených úspěchů. To by ale nešlo bez toho, kdybychom hokeji neobětovali prakticky všechno.

Český svaz ledního hokeje nyní podniká řadu kroků, aby se hráčská základna co nejvíce rozšířila. Jedním z projektů je i pojhrathokej.cz. Jak se vám tato snaha zamlouvá?
Já tohle samozřejmě podporuji, protože se muselo začít něco dít. Kdybychom šli dále starou cestou, tak hokej bude upadat. Je dobře, že se něco děje. Kdyby se nic nedělalo, hokej by u nás už nemusel být sportem číslo jedna.

Vaše generace nebyla ovlivněna moderními technologiemi. Počítač, mobil nebo internet pro vás byl spíše z říše sci-fi. Myslíte, že i to pomohlo výjimečnosti hráčů vyrůstajících v té době?
Určitě, to je také jeden z důvodů, proč dneska děti na stadion nepřijdou. Je totiž i plno jiných aktivit – mládež je ovlivněna počítačem a pak tu jsou i jiné sporty. V Litvínově byl hlavní vždycky jenom hokej, je to hokejové město a všichni kluci chtěli hrát hokej.

Zahrál jste si na třech olympiádách, dvou světových pohárech, na kontě máte téměř 1000 zápasů v NHL. Řekněte, který z hokejových zážitků je pro vás tím nejsilnějším?
Těch bylo hodně, ale nejvýše řadím asi Nagano. Tam to bylo hodně emotivní. Sice už je to dlouhá doba, ale byl to pro nás vrchol kariéry. Když jsme přiletěli do Prahy, vítali nás davy lidí. Pak na Staromáku jsem si uvědomil, že veškerá ta dřina a odříkání se nám vyplatila. Člověku pak takový moment vše vrátí.