Hokejový rodič Libor Procházka: Nedávám si za cíl, aby mé děti vyhrály Stanley Cup, ale aby je to bavilo a vydrželi u sportu celý život

Doma má zlatou medaili z olympijských her i mistrovství světa, na kontě přes tisíc zápasů v extralize i dalších soutěžích. Není se tak čemu divit, že se Libor Procházka rozhodl i po konci aktivní kariéry zůstat u toho, co mu šlo nejlépe. U hokeje. Své znalosti a dovednosti teď nepředává jenom kladenské mládeži, kde působí jako trenér, ale i svým synům, dvojčatům Matyášovi a Tobiášovi. „Snažím se hlavně o to, aby to děti bavilo,“ zdůrazňuje.

Jak sám uznává, dělat trenéra, obzvlášť pak u dětí, není nic lehkého. Zabavit a udržet pozornost desetiletých kluků bývá občas oříšek. Trénování ho ale naplňuje. „Zvažoval jsem veškerá pro a proti, ale tím, že jsem se v hokeji pohyboval dlouhou dobu a že se nám narodili kluci, dvojčata, kteří měli zájem o sport jako takový a o hokej taky, tak to z toho samo vyplynulo,“ popisuje Procházka svoji cestu k trénování.

Hned na začátku své trenérské cesty se vrhnul na studování licence. Být dobrý hráč totiž automaticky neznamená, že budete i dobrý trenér. „Zpětně jsem si říkal, že je škoda, že jsem se trenéřině trochu nevěnoval už během hokeje, protože bych poznal, co to všechno obnáší z pozice trenéra. Jako hráč jsem vše viděl  95 % času z pozice pravého obránce, vůbec jsem neřešil ostatní věci,“ vysvětluje.

„Rád se s dětmi bavím o formě tréninků, protože zpětná vazba přímo od dětí je pro mě to nejlepší.“

Libor Procházka, olympijský vítěz z Nagana a trenér mládeže u Rytířů Kladno

U Rytířů Kladno má momentálně na starosti 5. třídu, ve které hrají i jeho synové Matyáš a Tobiáš. Větší ambice a požadavky na ně ale rozhodně neklade. „Nechci říkat, že z nich chci mít profesionální hokejisty. Chci z nich mít především dobré kluky a lidi. Vím, jak je to náročné z někoho vychovat profesionálního sportovce. Nedávám si za cíl, aby vyhráli Stanley Cup, ale aby je to bavilo a vydrželi u sportu možná co nejdéle, ideálně celý život.“

Dvojčata se zatím věnují i fotbalu. Baví je oboje. „Možná víc inklinují k hokeji, protože pro většinu dětí je led něčím zvláštním. Jsou do hokeje dost zapálení. Jeden mi dokonce kreslí cvičení, které by chtěl na tréninku dělat. Rád se s nimi o tom bavím, protože zpětná vazba přímo od dětí je pro mě to nejlepší,“ vysvětluje Procházka.

Procházka nemusí svá dvojčata do hokeje ani jiného sportu vůbec nutit. „Pro ně je pohyb nedílná součást života. Mají to v sobě. Když nejsou na zimáku, tak si kopou, střílí na suchu na branku. Nutit jsem je do toho nemusel, motivovat už vůbec ne.“

Jako trenér se Procházka snaží především o to, aby hokej i pohyb obecně děti bavil. „Snažím se do tréninků zapojit i různé hry, při kterých si děti osvojí i nejrůznější technické dovednosti. Když jsme se dětí ptali, co je pro ně nejlepší trénink, tak říkaly, že nejvíc ocení, když dostanou před tréninkem sedm minut volna a mohou si na ledě dělat, co chtějí. Pořád jsou to zkrátka děti a hra je pro ně nejvíc,“ usmívá se.