S tátou se o své hře radím doteď, přiznává hokejový tvrďák Radko Gudas

Rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, platí v případě Radko Gudase dokonale. Řízný bek jako by byl kopií svého otce Lea. Právě v něm se v mládí vzhlédl a nebylo cesty zpět – hokej pro něj byl jasnou volbou. „Vyrůstal jsem koukáním na hokej. Jiný sport v podstatě nepřicházel v úvahu,“ vzpomíná.

Hokej je pro něj v podstatě denních chlebem. Na bruslích stál poprvé už ve dvou letech. A pokud zrovna neměl na zimáku trénink on sám, alespoň tam sledoval svého otce, rovněž úspěšného reprezentanta a skvělého obránce. Díky tátově kariéře tak společně s rodinou strávil většinu času na cestách. „Byl jsem zvyklý cestovat, každý rok to měnit, mít nové přátele,“ vypráví 29letý tvrďák.

Díky častému cestování se tak naučil i cizí jazyky. „Když chcete jít do zahraničí, tak jazyky musíte umět. Je to strašná výhoda. Čím mladší dítě je, tím lépe vše slyší a tím snadněji se je naučí.“

"Táta se mnou rozebírá každý zápas. V létě mi pak i radí v průběhu přípravy na novou sezonu."

Radko Gudas, obránce Washingtonu Capitals

Jenže ne vždy je výhodou mít tátu slavného hokejistu. „Česká povaha je taková, závist tam trochu je. Ale spíš si myslím, že když máte známé jméno, tak to máte těžší. Všem jsem ale dokázal, že v tom žádná protekce nebyla,“ vzpomíná.

Kromě slavného příjmení ale po otci zdědil i geny obránce. A to i přesto, že až do dorostu hrál v útoku. „Jenže pak nám vypadli beci, tak jsem hrál pár zápasů v obraně. V létě, když jsem potom přijel na sraz nároďáku, tak jsem zjistil, že jsem psaný jako bek,“ popisuje, jak se vše událo.

O tom, jaké je to být obránce, se mohl poradit doma s tátou, který na tomto postu rovněž hrával. S ním se ostatně o své hře radí do teď. „Rozebírá každý zápas, na všechny kouká. V létě mi pomáhá v přípravě a vždycky pro mě má nějakou radu, na čem bych měl zapracovat.“

Stejně jako Leo Gudas i Radko vyznává tvrdou hru do těla. K té nicméně přišel velmi zajímavým způsobem. „Když jsem byl mladší, tak jsem dostal hodně naloženo. Od té chvíle jsem se snažil být ten, kdo rány rozdává,“ dodává na závěr s úsměvem.